Máchův Máj a jezero

To by se asi student, turista a krátce i vystudovaný právník a hlavně rodilý Pražák Karel Hynek Mácha divil, že má svůj kraj, jezero a (nejen) naučnou stezku.

Tu báseň, která ho tak proslavila a kterou aspoň částečně prvního května kdekdo recituje (tedy tu první větičku „Byl pozdní večer – první máj, večerní máj – byl lásky čas“) si vydal vlastním nákladem, ale prý se to prodávalo dobře.

Tehdy ještě nebyla u nás turistika tak rozšířená, jízdní kola nebyla vůbec, ale hospod při cestách bylo dost a cestování, ať už pěšky nebo vozem, bylo docela běžné. A tak Máchův Máj, považovaný za popis krás jarní přírody, dobrodružný, detektivní nebo hororový příběh, případně za filosofickou úvahu o smyslu života, já považuji za atraktivní popis turistické lokality.

První popis atraktivní lokality přichází po popisu večerní atmosféry v přírodě kolem začátku května:

Jezero hladké v křovích stinných

zvučelo temně tajný bol,

břeh je objímal kol a kol;

Další popis lokality následuje a ukazuje na takzvanou Jarmilinu skálu:

Za růžového večera

pod dubem sličná děva sedí,

se skály v břehu jezera

daleko přes jezero hledí.

Dále pokračuje popis lokality:

Teď slzy rychle utírá,

rukou si zraky zastírá

upírajíc je v dálné kraje,

kde jezero se v hory kloní,

Po jezeře dnes jezdí parníky, plachetnice i loďky na lidský pohon, a to hlavně v letní sezóně:

a již co čápa vážný let,

ne již holoubě či lílie květ,

bílá se plachta větrem houpá.

Štíhlé se veslo v modru koupá

a dlouhé pruhy kolem tvoří.

Informace, kterou plavec v loďce dívce sdělí, tedy že její přítel bude popraven za vraždu, ji přiměje ke skoku ze skály. Dříve prý „Jarmilina skála“ byla ke skoku přímo do vody vhodnější, protože jezero bylo rozlehlejší.

Vrah, čekající hned ráno po svátečním Prvním máji popravu, zatím přemýšlí o tom, že po smrti na něj nikdo ani nevzpomene:

„Hluboká noc! ty rouškou svou

teď přikrýváš dědinu mou,

a ona truchlí pro mě! -

Že truchlí? - pro mě? - pouhý sen!

Ta dávno neví o mně.

Ve snu vzpomíná na vyhnání z domova, takže mu nezbylo nic jiného, než se dát na loupežnictví:

Od svého otce v svět vyhnán

v loupežnickém tam roste sboru.

Později vůdcem spolku zván

dovede činy neslýchané,

všude jest jméno jeho znané,

každémuť. „Strašný lesů pán!“

Zhýralý otec ovšem za své špatné chování, včetně vyhnání vlastního syna a svádění nevinných dívek, zaplatí násilnou smrtí:

„Sok - otec můj! vrah - jeho syn,

on svůdce dívky mojí! -

Neznámý mně. - Strašný můj čin

pronesl pomstu dvojí.

Proč rukou jeho vyvržen

stal jsem se hrůzou lesů?

Čí vinu příští pomstí den?

Čí vinou kletbu nesu?

Je celkem jasné, že nebýt chybějící láskyplné výchovy, k neštěstí by nedošlo. To by nás ovšem připravilo o jednu z nejslavnějších básní české literatury a Mácháč by byl Blaťák s příběhy pouze pro malé děti.

„Ach, - ona, ona! Anjel můj!

Proč klesla dřív, než jsem ji znal?

Proč otec můj? - Proč svůdce tvůj?

Má kletba -“ léč hluboký žal

umoří slova.

Dokonce i dozorce je v šoku, a celá příroda se připravuje na popravu od dětství znevýhodněného člověka, který se vinou své rodiny nedokázal začlenit do společnosti.

Jeden hlas

„Rozlehlým polem leť můj hlas:

pohřeb v půlnoční bude čas!

Co k pohřbu dá, každý mi zjev!“

Čekan s kolem

„Mrtvému rakví budu já.“

Žáby z bažiny

„My odbudem pohřební zpěv.“

Vichr po jezeru

„Pohřební hudbu vichr má.“

Měsíc v zenitu

„Já bílý příkrov k tomu dám.“

Mlha po horách

„Já truchloroušky obstarám.“

Příroda se probouzí:

Nad temné hory růžný den

vyvstav májový budí dol,

nad lesy ještě kol a kol -

lehká co mlha - bloudí sen.

Modravé páry z lesů temných

v růžové nebe vstoupají,

i nad jezerem barev jemných

modré se mlhy houpají;

A jaro je krásné nezávisle na lidech:

V jezeru zeleném bílý je ptáků sbor,

a lehkých člůnků běh i rychlé veslování

modravé stíny vln v rudé pruhy rozhání.

Na břehu jezera borový šumí háj,

z něj drozdů slavný žalm ijiných ptáků zpěv

mísí se u hlasy dolem bloudících děv;

veškeren živý tvor mladistvý slaví máj.

Lidé jsou ovšem jako vždy žádostiví sledovat lidské neštěstí a proto vyrážejí na akci:

Leč výjev jediný tu krásu jitra zkalí.

Kde v šíré jezero uzounký ostrov sahá,

z nějž města malého i bílé věže stín

hlubokoť stopený v zelený vody klín,

náramný křik a hřmot mladým sejitrem vzmáhá,

a valný zástup se z bran mala města valí.

Popis popravy – setnutí hlavy a lámání v kole - je dosti naturalistický, snad aby kontrastoval s popisem krásné přírody:

Přichystán již popravce s mečem stojí,

jedenkrát ještě vězeň zdvihl zrak,

pohledl vůkolím - povzdechl - pak

spustiv jej zas - k blízké se smrti strojí.

Po oudu lámán oud, až celé vězně tělo

u kolo vpleteno nad kůlem v kole pnělo,

i hlava nad kolem svůj obdržela stán;

tak skončil života dny strašný lesů pán;

na mrtvé tváři mu poslední dřímá sen.

Přírodě je ovšem smrt jednoho člověka, a možná i všech lidí, zcela lhostejná a nedá se vyloučit, že kdyby si měla vybrat, zda lidi mít nebo nemít, vybrala si jejich absenci.

Za horami, kde pod mrakem

ve vzdálí se rozstupují -

v temné dálce, něco níže

kolmé skály k sobě blíže

než hory se sestupují,

tak že siným pod oblakem

skály ouzkou bránu tvoří.

Ale to samozřejmě nevíme. Možná i příroda je ráda, že nás má. Aspoň není nuda.

Zachvěly se lesy dálné,

ozvaly se nářky valné:

„Pán náš zhynul! - zhynul!! - zhynul!!!“

Lidé ovšem krvavé příběhy milují. Detektivky, horory, krimi – o to je dnes jako i dříve velký zájem.

A tam, kde města stín, v cval poletěl jsem s koněm,

i po kostlivci jsem hned druhý den se tázal:

starý mi hospodský ku pahorku ukázal,

a - již jsem dříve psal - smutnou dal

zprávu o něm.

A opravdu nás to přitahuje. Teď tomu v osobě Jiřího Kajínka podlehl i náš prezident.

Pak opět žití běh v šírý mě vedl svět,

mnohý mě bouřný vír v hluboký smutek zchvátil;

leč smutná zpráva ta vždy vábila mě zpět,

až s mladým jarem jsem ku pahorku se vrátil.

S západem slunce jsem tam na pahorku seděl,

nade mnou kolo-kůl-kostlivec-lebka bledá;

smutným jsem okem v dál krajiny jarní hleděl,

až tam, kde po horách mlha plynula šedá.