„Klid na práci“

To bylo heslo soudruhů komunistů, kterým se zaklínali. Snažili se omezit nebo lépe znemožnit jakoukoliv vlastní iniciativu,

protože měli strach, že díky myšlení a konání odlišnému od oficiálního může nastat chvíle, kdy už je nikdo nebude potřebovat. A rozhodně měli pravdu.

Klid je ale opravdu škodlivý. Klid škodí vždy, pokud je delší než osm hodin, které potřebujeme každou noc, abychom mohli spát a tím si čistit hlavu, tedy vlastně mozek od toxinů. Když špatně spíme, hrozí nám Alzheimer, jak jsem si dnes přečetla v článku časopisu Scientific American (české vydání). Ale těch osm hodin klidu (pokud možno) každou noc a ještě nějaké chvilky během dne, například na kávu nebo dortíček (ten jen občas, případně až poté, co jsme se zařadili do velké skupiny našich spoluobčanů, kteří pravidelně běhají), to by měl být ten jediný klid, který si můžeme dovolit, pokud nechceme skončit v totálním zhroucení těla i ducha.

Příliš klidu na práci uškodilo nejen našim soudruhům reálným komunistům, ale škodí úplně každému. Protože díky takovému klidu začínáme lenivět. Začínáme tloustnout. Zpomaluje se nám mozek, který už se nemusí moc o nic starat. Co se netrénuje, o to přijdeme. To vesměs všichni víme, ale ne všichni se podle toho chováme. Takže když je toho „klidu na práci“ už moc, jako u nás víc než 25 let po zásadní životní změně mé generace, musí nás něco násilím probudit, abychom neskončili špatně.

Před sto lety naše předky vzbudila Válka, které se u nás říká První světová. Když v Sarajevu zabili Ferdinanda a Rakousko vyhlásilo válku Srbsku, všichni Evropané byli tak „klidní“ a vypasení, že si nedovedli představit, jak taková válka může vypadat. Na tu druhou Válku se už všichni dost připravovali. Když skončila, začal na Západě nevídaný rozvoj a na Východě „klid na práci“. Těch 40 let jsme ještě nedohnali. A myslíme si, že nám někdo něco dluží a že máme nárok. To si myslí především komunisté a jejich děti...

A teď do Evropy plynou cizí lidé. Plynou je to správné slovo, protože musí překonat moře, buď jenom několik málo kilometrů z Turecka nebo mnohem víc až ze severu Afriky. U nich doma to za moc nestojí a oni vidí v televizi, že někde jinde je podstatně líp. Sice tak úplně nevědí, co tam někde budou dělat, ale jdou, protože „jít za lepším“ je pro nás lidi přirozené, nezávisle na tom, co si o tom právě myslí náš prezident (současný i minulý).

Samozřejmě, ti co přicházejí, nejsou ti opravdu ubozí, kteří nejvíc trpí válkami ať už na Blízkém Východě nebo v Africe. Ti chudáci tak daleko jít nemůžou. Ale každý, i ten, kdo na tom není nijak špatně, si vždycky dovede představit něco lepšího. I v pohádkách se za štěstím musí jít přes devatero hor a devatero řek. Ale ani když tam člověk v pohádce dojde, nezačnou mu pečení holubi létat do huby, to i v bohatých Flandrách v dobách největšího rozkvětu existovalo jen ve snech a na obrazech slavných malířů.

Loni do Evropy dorazil asi milion lidí, kteří už toho měli doma dost, protože pro sebe neviděli žádnou budoucnost ve své zemi a odejít odtud při dnešních možnostech dopravy a jejich fyzické zdatnosti, ještě nezničené životem ve „vyspělé evropské civilizaci“ není pro mladé lidi žádný problém.V našem státě žádní tito lidé nejsou a u těch, které jsme si dobrovolně přivezli, protože jsme si mysleli, že by možná mohli potřebovat pomoc, se zjistilo, že se doma zase až tak špatně neměli a že u nás jim to nebylo dost dobré. Náš ministr vnitra, člověk z nejješitnějších, jim nikdy nezapomene, že z něj tak trochu udělali blbce.

Mnoho lidí u nás je proti tomu, aby k nám nějací lidé „odjinud“ přicházeli, protože by nám (jim) ujídali „z toho mála, co máme“. Protože se ale něco takového nesluší říkat, hází svůj odpor na rozdílnost náboženství (náboženství v naší zemi máme na háku) nebo dokonce úplnou neslučitelnost islámu s moderní kulturou (ale každá kultura se v kontaktu s jinými kulturami adaptuje) nebo na to, že migranti můžou být teroristi (můžou, ale většina se prostě chce mít lépe a nebudou si pod sebou řezat větev).

To, že migranti jsou prostě lidé, kteří si hledají příznivější místo k životu, vědí samozřejmě i západní politici. Ale migrantů už je v Evropě víc než milion, hlavně v Německu. Neustálé opakování, že je nutno chránit vnější hranice a zasahovat v místě původu příchozích našimi politiky, z nich v očích jejich zkušených západních kolegů tak trochu blbce. Ti lidé jsou už tady a fakt je, že Německo na jejich udržování peníze má. Ale už nemá (hlavně zdroje a lidské kapacity) na to, aby s nimi individuálně pracovalo a buď je začlenilo nebo je přesvědčilo, aby se vrátili. My na to očividně máme, však se už několik skupin od nás pečlivě vybraných Iráčanů radši domů vrátilo (než by žili v lese na Vysočině, kde můžou být třeba idivokázvířata, to budou radši doma na poušti).

Naši nynější politici, se zvláštním přihlédnutím k některým, ještě fungování Evropské Unie nepochopili. Je jasné, že je ji potřeba reformovat, protože dnes je to do značné míry prostě jenom úřad, který si díly dostatečnému financování vystačí docela sám a jenom si vymýšlí práci, aby dostával peníze, co to dá. Rozdělování peněz je v každém případě škodlivé, a já doufám, že se dožiji toho, že dotace všeho druhu budou zrušeny.Na milost bych vzala snad jenom záchranu historických a přírodních památek. A také si nemyslím, že je třeba se přizpůsobovat těm špatnostem, které EU dělá. Ale pořád jenom někomu opakovat, že to dělá špatně, to toho druhého tak akorát naštve.

Chápat druhého a domluvit se s ním, třeba i na nutných změnách, to je možné jenom v případě, že jsme schopni s tím druhým vůbec mluvit. Karel IV. mluvil plynně několika jazyky – německy, francouzsky, česky, italsky a latinsky a ovládal i různé jiné dialekty. Masaryk mluvil plynně česky (nebo československy), německy a anglicky, francouzsky a rusky, znal určitě i latinu a řečtinu. Nechci tvrdit, že znalost jazyků je jedinou podmínkou pro úspěšného politika, ale obávám se, že to je, přinejmenším ve Střední Evropě, podmínka nutná (nikoliv však postačující). Protože když se nedomluvím (protože neznám jazyk), je to jako když se domluvit nechci.