Zvířátka a my

Člověk dostal řízením osudu různé speciální schopnosti, které mají i jiní jemu příbuzní tvorové, jen u člověka se jich mnoho spojilo.

Tak jako dželady, žijící v horách Etiopie jsme neuvěřitelně upovídaní, jako šimpanzi jsme společenští a všežraví, umíme používat nástroje a máme dlouhou paměť a běžně spolu válčíme. Nemáme problém vytvořit velkou skupinu lidí, spojených společným cílem a následně ji znovu přeformátovat.

Jako všechny opice jsme schopní se učit a přizpůsobovat se situaci. A taky rádi pozorujeme druhé a co si při tom myslíme, to nikdo neví. Naučili jsme se mluvit a taky lhát a klamat, což je při špatné paměti pěkný průšvih. Ale jak říkal doktor Plzák, v takovém případě je třeba „zatloukat, zatloukat, zatloukat“.

Naučili jsme se využívat i ty nejproblematičtěji dosažitelné zdroje, takže nás velmi přibývá, protože většina narozených dětí i v těch nejchudších oblastech se dožije dospělosti.

Zvířat v přírodě ovšem ubývá a tak se na ta zbývající chodíme dívat do zoologických zahrad. Třeba v té pražské bylo na svátek vzniku Československé republiky lidí mnohonásobně víc, než exponátů. Byli tam možná všichni lidé s dětmi mezi jedním a osmi lety, kteří neodjeli někam mimo Prahu, ale přišli i turisté z ciziny a lidé mimopražští.

Bylo hezky a zvířátka, zvláště ta s rozvinutějším rozumem, se při pozorování návštěvníků také pěkně pobavila.